Téma, o kterém chci dnes psát mi bylo dáno jak se říká z hůry. Mám riskovat nebo ne? Co mi to přinese? Ztratím a nebo získám? To jsou otázky, které všichni z nás řešíme.

Začnu tedy příběhem… Celý minulý týden byl pro mě takový šedivý, o víkendu to vyvrcholilo…. Měla jsem sice své plány, ale přepadl mě pocit, že je to stejně na nic. Že moje energie bude vydaná opět zbytečně a já přitom měla tolik plánů, tolik snů… Věděla jsem proč to přesně chci, věděla jsem kam se přesně chci dostat, viděla jsem jasné obrazy, vůni, cítila jsem pocity… až toho dosáhnu… Ale stále se mi ozýval rozum… Kolikrát jsi šla za svými sny? Kolik energie a kolik peněz jsi do toho investovala? Pracovala jsi víkendy a celé noci až do ranního světla a stejně ti to nepřineslo to, co jsi chtěla. A pak se ozvalo srdce: je to tvoje seberealizace, toužíš po tom… Nebyl nikdo, s kým bych si o tom promluvila… nikdo, kdo by mi nestranně odpověděl.

Z neděle na pondělí jsem proto poprosila vyšší síly o radu a zdál se mi sen… Já se objevila ve starém pavlačovém domě, v místnosti bez nábytku, staré, oprýskané zdi… A tam za mnou došel muž, se kterým jsem se osobně nikdy nesetkala, nikdy jsem s ním ani nijak nekomunikovala. Byl to mediálně známý muž, někdo, kdo představuje po pracovní, profesní stránce přesně to, kam mě moje srdce táhne… Byl oblečen v kalhotách a bílém obyčejném tílku, které se nosí jako spodní prádlo v zimě. Seděli jsme spolu na zemi a on mě objímal, byl to velice intenzivní a příjemný pocit. Já se cítila v bezpečí. Vedle nás na zemi byli náramky, takové ty barevné šňůrky s jedním přívěškem, připomínali mi ochranné náramky, já si zvolila a nasadila červenou šňůrku, ano, lákala mě i modrá, ale červená byla moje volba. Opět tu máme volbu mezi touhou, tedy srdce a rozumem. Cítila jsem, že s tímto mužem jsem nějakým způsobem propojená, že máme něco společného. Zvláštní bylo, že okolo nás se mihl i můj partner, ale nijak se neúčastnil.

Já pak musela odejít… šla jsem po schodech do přízemí, před tím jsem byla v patře. Věděla jsem, že se chci pak vrátit nahoru, stejnou cestou to ale nešlo. Schody v polovině končili, místo nich byl balkón, pak nic a cesta pokračovala na dalších balkóně, bylo to blízko, chtěla jsem přeskočit, ale bojím se výšek, takže mě to zastavila. Chtěla jsem zavolat na toho muže, aby mi pomohl, ale zároveň mi bylo jasné, že to bude zbytečné, že tento skok musím udělat jen sama za sebe.

Ráno jsem se probudila nabitá energií a s myšlenou, že bez riskování se nikdy nedostanu tam, kam chci. Pokud budu sedět na zadku bez vydané energie a budu čekat jen na zázrak, tak ten zázrak se nestane. Jsem jen já sama… nikdo jiný mi nepomůže. Ta místnost ve snu byla má prázdná, nenaplněná duše. On mi ji přišel pohladit… červený náramek má pro mě ochranný význam. Není to poprvé, co za přišel neznámý člověk do snu a pohladil moji duši a také mi ukázal to hlavní „Jak?“ „Jak vyřešit ten a ten problém?“.

Skok přes propast je vždy riskantní, můžeme přeskočit, ale také si můžeme šeredně natlouct. Pokud ale neskočíme, tak se nikdy na druhou stranu nedostaneme. Nikdy nedojdeme do našeho vytyčeného cíle. A celý náš život si budeme klást otázku. Jaké by bylo, když bych skočila? Přeskočila bych, vyšlo by to nakonec? To ale nikdy nezjistíme, pokud to neuděláme.

Mnoho úspěšných mužů i žen skočilo, ano, ztratili hodně, skočili znovu, opět skočili… podařilo se jim uspět až na několikátý pokus, ale teď jsou tam, kde chtějí, vyplatilo se jim riskovat. I tento muž, záměrně jsem dohledala jeho životopis, tak ten také velice riskoval. Risk je zisk a tímto bych to chtěla ukončit.

S láskou a pokorou Katarina